Jednou ráno se vzbudil a něco bylo jinak. Cosi bylo klidnější, hezčí, tišší, prostě jiné. Dlouho nechápal. Vše dělal jako každý den. Promnul si oči. Zývnul. Ale cosi bylo divné.
Posadil se. Prohrábnul si vlasy nejprve levou, potom pravou rukou. Pořádně se po ránu vysmrkal. Potom vstal a začal si jeden po druhém rozepínat knoflíky od pyžama.
Stáhnul si kalhoty a poškrábal si koleno o rám postele. Svědění ustalo.Šel tedy k oknu, aby ho otevřel a mohl se podívat ven. Svítilo sluníčko, sem tam se schovalo za mrak, ale vždycky zase vykouklo.
Šla po cestě přímo před jejich domem, nemohl se vynadívat, hlavně ji nemohl ani pojmenovat, prostě byla nádherná. Chtěl na ni zavolat, ale uvědomil si, že je úplně svlečený, takže se okamžitě skrčil pod parapet. Až poodešla, ještě se za ní podíval a šel se obléknout. Oblékal se do svých oblíbených a vlastně šedivých kalhot.
V tu chvíli mu bez zaklepání do pokoje vtrhla máma. Cosi mu říkala, ale on jen viděl, že otevírá pusu, ale nic neslyšel. Což se mu vlastně líbilo, protože podle výrazu tváře po něm zase něco chtěla. Nejspíš si někde zapomněl špinavý ponožky nebo kapesník, možná po sobě na záchodě nezvedl prkýnko. Nevěděl, ale nevadilo mu to.
Vůbec nechápal, co se stalo, ale bylo mu to jedno. Nechal mámu otevírat pusu na prázdno jako kapr a šel si vybírat košili. Vybral světle modrou s dírou v náprsní kapse, tahle byla nejvíc voňavá, jestli se tomu tak dalo říkat. Napadlo ho totiž, že ta, co ji viděl venku, by tu někde mohla ještě chodit po okolí. Měl chuť jen tak se někde poflakovat
a čekat až se vrátí. Ale cítil, že mu kručí v břiše. Sice ho neslyšel, ale věděl, že má hlad, takže usoudil, že mu kručí v břiše. Šel se nasnídat. Matka kamsi zmizela, když jí nevěnoval pozornost.
Snídal tvarůžky, zapíjel je kakaem. Tedy kakao si míchal a to tak, že si do pusy strčil lžíci cukru, lžičku kakaa a potom se napil mléka. Všechno to v puse převálel ze strany na stranu. Toto dělal s každým lokem tak dlouho, až mu v puse zůstala jen chuť kakaa a žádné tvarůžky. Vyčistil si zuby. Plival kolem sebe seč mu síly stačily, ale nic, prostě nic neslyšel. Nechápal. Neslyšel nic, ale nevadilo mu to.
Po cestě ven si začal všímat svého okolí. Když za sebou zavřel dveře, neslyšel je ani skřípat, klíč zapadl do zámku skoro sám a kdyby nevěděl, že opravdu zamknul, jistě by to zkoušel ještě jednou. Otočil se směrem od vchodu a vydal se rovnou za nosem, přímo přes čerstvě posekaný sousedův trávník. Soused, ten starej důchodce stál za oknem, když to viděl, otevíral okno a začal na něj, na Fafejtu cosi volat. Ale ten už předem věděl, že nic, ale vůbec nic neuslyší. Den se mu stal ještě prozářenějším.
Pořád bylo ticho. Ptáci poletovali nízko po obloze jako papírové vlaštovky bez jediného pípnutí. Ten vřískot obyčejně nesnášel, teď bylo ticho, ne hrobové,
ne ticho jako v kostele, ale příjemné šumivé ticho. Jak mu chyběl ten jeden smysl, posílily se mu ostatní. Z nichž nejsilnější byl teď vid. Koukal a nemohl se nabažit. Všechno bylo hezčí než kdy dřív.
V tom ji podruhé uviděl, šla přímo proti němu, nedívala se na něj, ale jistojistě o něm musela vědět. Zato on nevěděl. Nevěděl co má dělat. Když už došla na krok od něj, rozhodl se, že promluví. Pusu otevíral, ale neslyšel se! Vlastně vůbec nevěděl, co jí říká, jestli jí vůbec něco řekl. V prvním okamžiku k němu jistojistě pohled zvedla laskavě a vstřícně. Když potom začal otevírat pusu, její letmý úsměv se začal měnit v podiv. Začala se vzdalovat. Nechtěl ji nechat odejít. Dotkl se její ruky, hebké, vlažné, krásné ruky. Byl to zážitek jaký dosud nezažil, jen přítomnost té slečny ho udělala naprosto šťastným. V daný okamžik, protože za pár malých chvil vycítil, že chce odejít. Sevřel její ruku…

A), ale jemně se mu vysmekla a odcházela. Svět už vůbec nebyl tak krásný jak se mu zdál. S nikým si nerozuměl. Nikoho neslyšel. Ani sám sebe. Nic ho už nebavilo. Přestal tedy vycházet z domu. Po pár měsících, co byl zabarikádovaný ve svém pokoji, se rodiče rozhodli, že to takhle nejde a uši mu sami vyčistili.

B) „Vstávej! Vytáhni si ty špunty z uší a alou do práce, starej…“

Zhasla světla. Úplná tma. Scéna: Tma a mlha, která pomalu opadá. Za horizontem náznak svítání. Začíná se rozednívat. Pokoj. Jeviště, stará postel, oprýskané okno, kolem dokola jeviště břízky a smrčky v květináčích. Vrba vprostřed březového remízku. Vrba – ošklivá babice. Se silikonovou maskou na obličeji. Růžové tváře. Velký nos a na něm ještě větší bradavice.Místo větví z hlavy trčí zelenohnědé dready. Postel se chvěje. Postel stará, dřevěná, rozvrzaná a tvrdá. Matrace sestává ze 3 těžkých kusů se zeleně květinovým dekorem, který je sem tam vidět pod zkopaným zašedlým prostěradlem. Povlečení bledě modře pruhované, ušmudlané. Všude leží zmuchlané papírové kapesníky. Peřina vysoko vydutá. Je v ní někdo nebo něco skrčeného. Kdosi v posteli chrápe. „Chrrrrrrrr…..Grrrrrr…..Chrrrrrr…“„ Zvuky se stále zesilují: „Chrrrrrrr……Hrrrrrrr….Grrrrr……..Chrrrrr…….Grrrrrr….“ Je slyšet dupot.. „ Ferdo, to bylo o fous !“ Osvětlovači funí. Dva štychy – jeden z levé, druhý z pravé strany se rozjíždějí a setkávají se na vrbě vprostřed remízku, která se už dlouhou chvíli vrtí. Šplouchání vody v potoce. Potok není vidět. Vrba hlasitě polyká. Postel se vrtí a pochrupuje. „Mám pocit. Gmmrrr“ Zamračí se. Polkne a pokračuje: „Mám pocit. že to mohlo být jakkoliv. Mohl mít prostě jen těžký den, možná pil na ochutnávce až do rána. Ale dost možná nedělal vůbec nic. „ Chrápání ustalo. „Asi jen celé dny spal. Takže teď neví, co a jak. Zase leží v posteli stejně jako každý den ráno, v poledne a nejspíš i večer. Prostě jen leží pod peřinou a přemýšlí nad tím. Asi se to takhle bude opakovat donekonečna. Pššššššššššš!“ Vrba ztichla. Dívá se směrem k posteli. Ticho. V posteli se to začíná hýbat a převalovat. Funět. Hrčet. Škrčet. Peřina se odhrnuje. Je vidět chlápka. Je neupravený. Celý rozčepýřený. Pyžamo pruhované. Odkrývá se pomalu. Posadí se na posteli bokem k divákům. Mne si oči. Zívá. Zamračí se a rozhlíží se kolem. Prohrábne si vlasy nejprve levou, poté pravou rukou. Z pod polštáře vytahuje kapesník a hlasitě smrká. Zase se rozhlíží. Dlouze se rozhlíží a pomalu vstává. Jak vstává, postel zavrže. On si začne rozepínat knoflíky od pyžama. Ne jeden po druhém, ale pěkně na přeskáčku, čtvrtý, pak první. Šestý pak třetí…druhý a sedmý. Nakonec mu zbývá ten pátý. Chvíli hledá. Knoflík tam není. Vykašle se na vršek od pyžama a stahuje si kalhoty. Jen z poloviny. Mají díru na levé půlce. Rozhlíží se a mračí. Škrábe si koleno o rám postele. Postel zase vrže. Sundá si vršek i kalhoty. Je povolenej. Nevelkej. V pomačkaných puntíkatých trenýrkách jde k oknu. Po cestě si upravuje cosi v trenýrkách. Nejspíš kapesník. Okenici otevře jedním šťouchnutím loktem. Zůstane zavěšený přes parapet a kouká. Kouká do slunce. Lampa mu svítí přímo do očí. Lampa stojí asi 2 metry od okna. V uličce . Sem tam ho kulisák zastíní břízovou větví. Pořád ale Fafejtovi svítí do očí. Mezi světlem – sluncem , oknem a Fafejtou prochází „krásná“, „kyprá“ ženská krev a mlíko. Oděná – neoděná. Oblečená v průsvitné bílé košilce a červené minisukni. Bosá. Podprsenku nemá. Rudé vlasy. Široký, sladký úsměv a hluboké, hořce čokoládové oči. Fafejta trčí z okna. Div, že nevypadne. Červenka si ho nevšímá. Na uších má sluchátka a kmitá se do rytmu. Nic není slyšet. Fafejta na ni chce mávnout. Otevírá pusu. V půli pohybu se zarazí. Z úst mu vyjde: „ Squa!“ Reflektor-světlo-zhasne. Zamračí se. Kroutí hlavou. Ještě jednou otevírá pusu. Ale už se nesnaží promluvit. Rychle zalízá zpět do pokoje a krčí se pod oknem. Prohlíží své nahé tělo a kouká po skříni. Červenka zašla za portál – Fafejta vykoukne z pod okna. Nevidí ji. Jde ke skříni. Ta stojí vpravo vedle okna. Chvíli zamyšleně stojí. S vrzáním skříň otevírá. Kouká. Valí do ní bulvy. Čumí. Škrábe se v hlavě. Ještě jednou se otočí a smutně kouká z okna. Ze skříně vytáhl kalhoty. Obléká si je. Naproti oknu se rozrazí dveře. Vrba zděšeně: „Matka!!!“ Otáčí se k divákům zády. Schovává se do břízek. „ Jak si to představuješ!“ Povídá matka. Fafejta klidně stojí dál u skříně a vybírá si oblečení. „Každý den vstaneš až odpoledne. Najíš se a večer zase zmizíš někam do hospody nebo kdo ví kam!“ Fafejta si oblíká košili. Zapne knoflíky. Ulízne si vlasy. „Já Ti říkám, synáčku, tohle musí skončit! Jdu teď do práce na odpolední směnu a až se vrátím…„ Pomlka. Krátce přemýšlí. Fafejta nereaguje. „Chci , no, prostě chci vidět změnu, jinak se stěhuješ hošánku. Na tohle já nervy teda nemám! Pěkně si jdi najít práci. Jinak si hledej bydlení. A říkám ti, mě vůbec nezajímá, že děláš, že mě neslyšíš!“ Fafejta se pomalu otáčí směrem ke dveřím a k matce. Lekne se. Matka se snaží ještě něco říct: „Myslím to smrtelně vážně, to si piš, takže sebou koukej hodit!“ Fafejta si mne břicho. Ze tmy za postelí-vedle okna - vyjíždí stůl na kolečkách. Na něm jogurt, lžíce, hrnek a další. Fafejta si stůl přitáhne přímo před diváky a začíná rozbalovat tvarůžky. Jsou silně rozležené. Strčí do pusy jedno celé kolečko tvarůžek. Zapíjí kakaem nebo mlékem – zůstávají mu po něm nad rty bílé fousy. Žvýká s otevřenou pusou. Strká si do pusy další tvarůžek. Mlaská. Škrábe se na zadku. Otevírá jogurt. Nabírá si ho na lžičku a přidává do pusy k tvarůžkám a kakau. Mlaská ještě víc. Sousta převaluje ze strany na stranu. Ze šuplíku ve stole vytahuje kartáček a zubní pastu. Kartáček s pastou namáčí do kakaa a čistí si zuby. Pastu plive kolem sebe. Plive stále hlasitěji. Hřbetem ruky si otírá pusu jakoby od piva. Kroutí hlavou. Nevěřícně. Odsunuje stůl. Přisouvá si ze tmy dveře. Zatímco se jeviště otáčí o 180 stupňů, Fafejta prochází dveřmi. Teď je zase naproti posteli, ale kouká na ni z venku přes okno. Vrba kašle. „ No jo, no. Je to pořád stejný.“ Kývá. Kývá zatím co Fafejte prochází kolem okna. Fafejta otáčí hlavou do stran kolem sebe. Otáčí se celý. Kouká dolu na jeviště. Nahoru na osvětlovače. Zamává osvětlovačům. „To je vůl. Zase stejný, co?“ Říká Franta Jožovi. Fafejta už si jich nevšímá, nereaguje. Asi na tu dálku pár metrů ani nechápe, že otevírají pusu. Fafejta se usmívá a pořád se rozhlíží. Směje se. Kleká a přivoní si k podlaze. Válí sudy. Leží s rukama skříženýma pod hlavou. Zavírá oči a větří. Z prostřed druhé řady vstává blonďatá slečna kyprých tvarů. Protahuje se mezi diváky. Prochází uličkou jakoby nic až k jevišti. Vystupuje na něj po třech schůdcích. Je bosá. Má červenou minisukni. Je to ta stejná? Je to dvojče. Nebo jen přelud. Fafejta otevírá oči. Dívají se na sebe. On se usmívá. Ona jde směrem k němu. Když je u něj, Fafejta pomalu otevírá pusu. Řekne:“ Hblk“ Zakroutí hlavou. Trošku se zamračí, ale zase pokračuje s úsměvem. Začne se zase usmívat. Dívka už je úplně vedle něj. Je slyšet chrápání. Dívka se usmívá se též. Fafejta neví, jestli se mu vysmívá. Má pocit, že ne. Má naivní výraz. Dívka ho ale s pošklebkem míjí. Dotýká se její ruky. Chce ji chytit. Ale dívka odchází. Stiskne její ruku, ale ona se mu vysmekne. Mizí ve tmě zákulisí. Fafejta se dívá směrem, kterým odešla. Smutně kouká. Rozhlédne se. Chvíli čeká. Chvíli, asi minutu. Pořád je ticho. Pomalu kráčí k otevřenému oknu. Leze do svého pokoje. Rovnou do postele. Vrba: „ Zývá. “ Krčí rameny. A ještě jednou. Šeří se celá scéna. On zavírá oči. Scéna se rozsvěcuje. Fafejta otevírá oči. Překulí se na druhý bok. Vrba krčí rameny a zavírá oči. Fafejta zavírá oči. Šeří se. Poté se zase rozednívá. Vrba otevírá oči: „No jo, no.“ Fafejta si přitahuje peřinu až pod bradu. V tom ze tmy kdosi tlačí dveře. Je to ona. Vstupuje dveřmi do pokoje: „To bych se na to podívala!“ Plácá ho přes tváře. Fackuje ho tak dlouho, až se probudí. Ten nevěřícně kouká. Odevzdaně. Z kapsy vytahuje tyčinku na čištění uší. „Už toho mám vážně dost !“ Vzteká se a čistí mu uši. „Já jsem ti říkala, že se na to nebudu dívat!“ Pořád čistí. Tyčinky lítají do hlediště celé špinavé. Vypotřebuje celé balení tyčinek. V tu Fafejta na posteli vyskočí: „Kdybych Tě neměl!“ Obejme ji. Dlouho se objímají. Pak Fafejta říká: „Jožko, tak už zhasni… Štych na spícího osvětlovače. Ten vyskakuje ze své židle: „Co, cože? Jo, jasně“ Chvíli hledá čudlíky. Pak zháší.